Všichni dobře víme, co dokáže tvrdá voda. Ta bývá také často předmětem reklamních televizních spotů o tom, jak vodní kámen zničil pračku, obalil topnou spirálu a buben silným nánosem minerálních usazenin. Výhodu mají v tomto směru lidé, kteří žijí v horských oblastech, nebo v podhůří, odkud se čerpá měkká voda. Naopak vyšší tvrdost bývá u vrtaných a kopaných studní, kdy se v podloží obohacuje o řadu minerálních prvků. Každé pro má však i své proti, přílišná měkkost obsahuje méně minerálních látek, které lidský organismus využívá. Pro potravinářské účely je zkrátka vhodnější střední tvrdost.
Jiná situace je však u nádrží pro koupání. Tam je příliš tvrdá voda nežádoucí, vytváří zákaly, tekutina se zabarvuje a problém vzniká především v souvislosti s aplikací bazénové chemie. Ta se totiž nedostatečně v nasycené tekutině rozpouští a v případě chlorových tablet vznikají vázané sloučeniny, které způsobují podráždění pokožky a očí a nepříjemný chlorový zápach.
Tvrdost lze snížit poměrně jednoduše
Pro zajištění optimální hodnoty slouží tzv. stabilizátory tvrdosti vody. Jsou to speciální inhibitory bránící tvorbě usazenin a zákalů způsobených výskytem volných iontů a rozpuštěných solí, vážou je na sebe a tím vodu změkčují. Jde především o rozpuštěné částice hořčíku, vápníku, manganu, železa a mědi.
Přípravek by se měl aplikovat ihned po napuštění nádrže, čím dříve se tekutina přiblíží svému ideálu, tím menší problémy budete mít s odstraněním usazenin a kalů. Většinou se dávkuje čtvrt litru (jeden hrnek) na 10 kubíků vody pro střední až vyšší hodnotu tvrdosti, pokud je příliš nadlimitní, dávkujeme dvojnásobnou dávku přípravku, stejně tak pro již vytvořené úsady. Aplikace se provádí přes skimmer v době, kdy běží čerpadlo bazénové filtrace, aby došlo k rovnoměrnému promíchání stabilizátoru.